THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jsem přesvědčen, že třetí album těchto talentovaných kluků z New Jersey, kteří byli prostě ve správný čas na správném místě s tím pravým hudebním materiálem, je z těch, které přežije minimálně dvě dekády. O jejich grandiózní árii „The Black Parade“ ze sklonku loňského roku se v poslední době, zejména v amerických tiskovinách, popsalo stohy papíru. Mnohými kritiky je dílko trochu přehnaně nazýváno (stejně jako dva roky starý návrat GREEN DAY v podobě úspěšného idiota) strhující punkrockovou operou. Já osobně si nemyslím, že by v jejich hudbě slovo „punk“ hrálo až tak významnou roli, na to jsou „Jerseyboys“ příliš dobrými muzikanty a lidmi s jasnou vizí. MY CHEMICAL ROMANCE tedy předkládají poměrně jednoduše strukturované a velmi chytlavé skladby, které drží pohromadě příběh a na které byly ve studiu vkusně naroubovány bombastické aranže. K nahrávání byl nakonec přizván producent veleúspěšného posledního alba již zmíněné trojice GREEN DAY – Rob Cavallo. Očekávání byla tedy nemalá, ale výsledek stojí opravdu za to.
Umírání jako vzduchoprostor dění celé performace, nikoliv děj samotný. V něm je pak situován strhující hodinový tanec s rozjařenou zubatou, který graduje v různých avšak neustále plynoucích retrospektivách nad hlavou toho, který bezmocně leží na nemocničním lůžku a naposled rekapituluje mezi střípky vlastních vzpomínek, které se mu během světlých dní do paměti zaryly nejvýrazněji. Album je strhující a barvitou skládankou chytlavých rockových skladeb, kterým byla díky špičkové studiové práci vtištěna podoba jednolitého zážitku. S poslechem tohoto nosiče vytanou na mysl slavná alba amerického rocku sedmdesátých let, ať už šlo o práci tlustého chlápka říkajícího si MEAT LOAF na svém mnohamiliónovém projektu („Bat Out Of Hell“) nebo Ezrinovské práce s ALICE COOPER („Welcome To My Nightmare“) či KISS („Destroyer“). Žádná ze skladeb nevybočuje, ať už jde o razantnější věc, která ještě tak trochu pokukuje po emotivní klubové minulosti nebo naopak o dojemně křehkou baladu. Všechny jsou svým způsobem dokonalé a do příběhu pasují. Vše je bez skulinek zalito v bohatých orchestrálních aranžích. Lze říct, že kapela velmi nenásilně nalezla způsob, jak překlenout vlastní „emo-softlycoreovou“ minulost v současný grandiózní rock z Broadwaye určený masám. Velkolepě vygradované skladby, které se přelévají a prolínají jedna přes druhou, tak budí dojem dramatického muzikálu. Jedinou vadou na kráse, díky které slevím o bod z plného počtu, je skutečnost, že v některých momentech materiál ve snaze udělat příběh dojemný zajde k určité hrané přeslazenosti, ale opravdu to vadí jen trochu a rozhodně to dílko nedegraduje. Na to jsou písně až příliš silné.
Album „The Black Parade“ je z těch projektů, které se buď stanou znamením doby, lidé si je zamilují a po mnoho let se k nim budou vracet a bude jim pořád připomínat čas, ve kterém se dílko zrodilo a nebo půjde o bombastický kolos, který užije krátkého povyku a brzy splaskne. Osobně si myslím, že půjde o to první. MY CHEMICAL ROMANCE nahráli velmi příjemné, chytlavé a dramaturgicky dokonalé album, které se již stalo znamením této doby. Je svou podstatou třeskutě americké a taková alba jsou buď ta úplně nejlepší nebo naopak ta nejhorší. Nic mezi neexistuje. Nezbývá, než sledovat, jak se mu dál bude dařit.
Rockové emíčko, které ovládlo Broadway. Album, které se již stalo legendou své doby. Velmi chutná limonáda.
9 / 10
Gerard Way
- zpěv
Frank Iero
- kytara
Ray Toro
- kytara
Mikey Way
- baskytara
Bob Bryar
- bicí
1. The End
2. Dead!
3. This Is How I Disappear
4. The Sharpest Lives
5. Welcome to the Black Parade
6. I Don't Love You
7. House of Wolves
8. Cancer
9. Mama
10. Sleep
11. Teenagers
12. Disenchanted
13. Famous Last Words
14. Blood" (Hidden Track)
Danger Days: The True Lives Of The Fabulous Killjoys (2010)
The Black Parade (2006)
Three Cheers For Sweet Revenge (2004)
I Brought You My Bullets, You Brought Me Your Love (2002)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Reprise Records
Stopáž: 51:57
Produkce: Rob Cavallo
Studio: El Dorado Recordings Studio
MY CHEMICAL ROMANCE jsou ukázkovou prezentací nešvarů, které dělají z rockové hudby kýč. Banální melodie stavěné s jediným cílem zasáhnout podvědomí svojí podbízivostí se střídají s lepkavou servilností balad. MY CHEMICAL ROMANCE navíc zcela postrádají vlastní přínos, tu se snaží tvářit jako novodobí AEROSMITH, jinde se staví do pozice veselého neopunkového brášky GREEN DAY, a vše doprovází patetická přeslazenost, která nezřídka zachází až k úsměvnosti italských tutti-frutti hitů. Pokud by tohle měl být směr kam se ubírá současná rocková hudba, pak je to regulérní cesta do ...
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.